Jsou tomu již tři roky, co jsem se vydal na kole za studiem z Čech do Rovereta, městečka nacházejícího se v krásné autonomní provincii Tridentsko na severu Itálie. Cestou jsem si psal poznámky a fotografoval; nicméně jak sešit, tak fotografie již několik let čekaly na zpracování, ke kterému jsem se odhlodlal až nyní.

Byla to má první delší túra na kole s brašnou, a proto jsem nějaký čas strávil studiem cesty a plánováním. České cyklistické weby (a jejich fóra) obsahují přehršel rad a tipů, takže získat informace předem nebyl žádný problém. Podařilo se mi taky nějakým zázrakem (jedním kliknutím) požádat o informace snad všechna rakouská a německá turistická informační střediska kolem Innské cyklostezky, takže mi pak každý den po dva týdny chodily balíky s brožurkami a mapami. Paní pošťačka asi nebyla nadšená, ale mně se ty informace hodily.

Nakonec jsem se tedy na základě všech těchto zdrojů rozhodl pro trasu Střední Čechy - Šumava - Pasov - Innská cyklostezka až k rakouským hranicím se Švýcarskem - Reschenský průsmyk - Jižní Tyroly - Trento - Rovereto.

Cesta to byla nádherná, celkem asi 800km, většinou po okreskách, říčních náspech a cyklostezkách. Mohu ji doporučit každému, kdo se chystá tímto směrem. Spal jsem většinou v kempech pod stanem, až na několik nocí v penzionech. V Roveretu jsem měl být v pondělí 27. srpna 2012, a abych měl jistotu, že to stihnu, vyrazil jsem radši o dva týdny dříve, v neděli 12. srpna. Nakonec jsem času měl až až, a tak jsem musel ke konci trasy zvolnit a udělat i nějaké ty odbočky navíc (např. k benediktinskému klášteru sv. Jana v Müstairu).

Den první

Za první dva dny jsem si naplánoval překonat vzdálenost asi 200 km z prahu domova v Kostelci nad Černými lesy (mapa) až k česko-německým hranicím na Šumavě.

Vyrazil jsem tedy v neděli 12. srpna kolem osmé hodiny ráno a vydal se z Kostelce mně dobře známou trasou přes Černé Voděrady k Hrusicím, rodné vsi Josefa Lady. Kousek za Hrusicemi jsem přejel D1, čímž jsem se dostal “out of my comfort zone”, a pokračoval na Pyšely a Nespeky a potom podél řeky Sázavy do Týnce nad Sázavou, čímž jsem dokončil první, asi 34 km úsek trasy.

Z Týnce jsem pokračoval po okreskách přes Neveklov až do Kosovy Hory. Tou dobou už na mě přišel hlad a doufal jsem, že v Kosově Hoře nějakou obstojnou hotovku najdu. Nicméně již budova jediné místní hospody, Na Zámecké, byla zvenku tak odpudivá, že jsem se radši rozhodl udělat první neplánovanou zajížďku do Sedlčan, doufaje, že tam pochodím lépe. Na náměstí T. G. Masaryka sice blikala otevřená pivnice Tipsport, ale pořádná hotovka nikde k nalezení nebyla.

I když nerad, musel jsem pokračovat dále po frekventované silnici na Petrovice. Naštěstí mě v půli cesty mezi Sedlčany a Petrovicemi, kousek před Vysokým Chlumcem, upoutal plakát lákající na hotovky podáváné na místním statku. Již téměř bez energie jsem vystoupal do obce a dopřál si zelňačku a vepřový řízek s bramborovým salátem.

Po krátkém vytrávení jsem pokračoval na Petrovice a Milevsko a dále až na Zvíkovské Podhradí, u soutoku Otavy a Vltavy. V Oslově jsem odbočil z hlavní cesty na Tukleky a pokračoval dál téměř osiřelou cestou až do Písku, kam jsem dorazil kolem šesté večer. V infocentru jsem se chtěl optat na nějaký kemp, ale jelikož už tou dobou měli zavřeno, nechtělo se mi riskovat jet dál a ubytoval jsem se radši v “hotelu” Podskalí, který v době školního roku funguje jako ubytovna mládeže. Měl jsem čas si aspoň projít Písek, nakoupit a uvařit večeři.

Den druhý

Ráno jsem si město i kamenný most prošel znovu, nakoupil svačinu na cestu a pokračoval kolem Otavy a Blanice do Putimi (tuto cestu zatím poprvé). Putim má docela pěknou a rozlehlou náves; bohužel tam v tu dobu z ní většinu zabrali kolotočáři.

Most v Putimi Most v Putimi.

Z Putimi jsem pokračoval přes celou sérii pěkných a klidných vesnic (Ražice, Štětice, Drahonice, Pivkovice, Chrást, Záluží, Měkynec, Krajníčko, Javornice, Dub, Lipovice, Konopiště) až do Vlachova Březí, kde jsem se zastavil na rohu upraveného náměstí v hostinci U Svatošů na oběd. Byl to guláš, pokud si dobře pamatuji. Hostinský si všiml bagáže na mém kole a ptal se, kam jedu. Odpovědí, že do Itálie, jsem ho trochu překvapil. On to komentoval slovy, že takhle daleko jet by se bál. Já jsem ovšem neměl na výběr, a tak jsem se po obědě spustil dolů Nerudovou ulicí a pokračoval lesem přes kopec do Dolního Kožlí a Záblatí, na samotný okraj Šumavy.

Přestávka na ostružiny v kopci za Vlachovým Březím. Přestávka na ostružiny v kopci za Vlachovým Březím.

V Záblatí, kde na návsi mají krásný gotický kostel sv. Jana Křtitele, jsem zahnul doprava a pokračoval po modré až do sedla (1100 m n.m.) mezi Solovcem a Malým Bobíkem. Byla to docela stoupačka, navíc jsem cestou narazil na bránu při vjezdu do obory Boubín. I když přes ni vedly malé schůdky, dostat přes ni kolo nebylo vůbec jednoduché; zrovna, když jsem s něho sundaval trojbrašnu, objevil se vedle mě z ničeho nic nějaký místní horal a začal mi vyprávět, že tu bránu tam mají proti Pražákům, kteří s těmi auty zajedou úplně všude. To, že jsem “od Prahy”, jsem mu neřekl, abych si náhodou nezpůsobil nějaké problémy, a připravil jsem si pro jistotu odpověď, že jsem z Jilemnice. Naštěstí měl na spěch a moc dlouho se nevybavoval. Stejnou bránu jsem pak musel zdolávat i na druhé straně obory.

Pod Bobíkem Pod Bobíkem.

Hned za sedlem začal krásný sešup dolů do Zátoně, odkud to byl již kousek údolím Kaplického potoka do Lenory. V Lenoře za mostem přes Teplou Vltavu jsem v kempu postavil stan a tím pro mě skončil druhý den cesty.

Údolí Kaplického potoka Údolí Kaplického potoka.

Odkazy